Případy pro harleyku 2

Rončin první případ

Harleyka dostala dalšího pána, tedy vlastně paní. Ronka ukecala Jarka, aby jí začal harleyku půjčovat na její objížďky, když sám bude muset dřepět na služebně a smolit nějaké hlášení, a Jarek po jistém váhání svolil. Co by ten dobrácký hromotluk neudělal pro svou drobnou přítelkyni. Napřed si ale Ronku vyzkoušel. Zjistil, že Ronka nejen harleyku zvládne, ale že je citlivější a opatrnější než on sám a taky se zdálo, že i harleyka je pro. Pod Ronkou jen předla. Tak Ronka začala hlídkovat sama a městečko mělo o senzaci víc.

Hned na jedné z prvních objížděk si Ronka všimla auta, které se na silnici chovalo značně nejistě a na křižovatkách trochu zmatkovalo. Nejprve jí blesklo hlavou že je řídí opilec, ale pak za volantem uviděla starého pána. Tak jej nestavěla, ale raději jela za ním, aby mohla být nápomocna. Auto však brzy dojelo domů a starý pán se začal hrabat ven. Hned bylo patrné, že nemůže na nohy. Potřeboval francouzské hole. Ronka sestoupila z harleyky a šla k němu. „Potřebujete pomoc?“ optala se s účastí v hlase. „Ne, už je to dobré, ty dva schůdky u domu zvládnu,“ usmál se na ni stařeček. Muselo mu být přes osmdesát.

„Už byste raději neměl řídit,“ starala se Ronka, „když nemůžete na nohy a když je vám tolik let. Víte, já jsem policistka, mám na starosti dopravu a všimla jsem si, že už řízení nezvládáte,“ hovořila velmi mírně a účastně. „Když ale já musím. Manželka mi loni zemřela a já jsem zůstal sám,“ smutnil dědoušek a opřel se o auto, aby ulevil nohám. „Běžné věci zvládám pěšky, to mám všechno blízko, ale k doktorovi a podobně musím zajet, tam bych nedošel. A na taxi nemám.“ „A nikdo ze sousedství by vás tam nevzal?“ „Ti všichni bývají v práci nebo ve škole a vrací se až večer,“ krčil rameny staroušek.

„Tak víte co, já vás tam příště zavezu, tedy pokud se nebudete bát jet se mnou na harleyce.“ „Tady na této?“ zajásal starý pán. „To byl můj klukovský sen mít takovou motorku,“ zasnil se, „ale život mi jej nesplnil. Jiné věci byly přednější. Ale s vámi pojedu rád! Mohla byste pozítří? To musím znovu k doktorovi. Ale pak budete mít ode mne na dlouho pokoj,“ dodal rychle když uviděl Rončiny rozpaky. „Tak dohodnuto, pojedeme spolu,“ kývla Ronka. „Ta garáž v domě je vaše? Já vám tam to auto raději zavezu,“ nabídla se a vzápětí tak učinila. „Ahoj Kačenko,“ pohladil dědoušek auto když stálo v garáži, „kdoví, jestli spolu ještě někam pojedeme!“ „Kačenka?“ divila se Ronka. „Tak mu říkala manželka,“ zjihl starý pán. „Vidíte, my jsme harleyku nepojmenovali,“ usmívala se Ronka. „Říkáme jí prostě harleyka. Vlastně je to její jméno.“ „Tak pozítří už na harleyce,“ těšil se staroušek a rozloučil se.

Skutečně s Ronkou k lékaři jel a jel i zpátky. Byl nadšen. Sice jel v obleku a plášti, ale helmu si rád půjčil a nemohl se s ní rozloučit. Pořád si ji prohlížel, dokud mu ji Ronka nesebrala, protože musela pokračovat v práci. Ale svůj zážitek si staroušek nenechal pro sebe a brzy jím zvučelo celé město a Ronka potkávala samé úsměvy. „To byl dobrý skutek,“ pochválil ji náčelník, „ vždyť máme lidem pomáhat. Ale dejte si pozor, abyste nedělala spíš taxikáře než policistku,“ zvedl ukazovák a Ronka pochopila. Lidi dovedou zneužít všechno a dobráky obzvlášť.

I to napomenutí se rozeběhlo po městě a úsměvy lidí se prohloubily. Aby bylo jasno kdo je kdo, dostala Ronka příště na starosti parkování a pár úsměvů pohaslo. Parkování bylo v městečku problém, protože centrum se stavělo v době, kdy auta nebyla a ani fiakry po ulicích nejezdily protože bylo maličké a lidé chodili pěšky, a povozy rozvážely jen zboží a zásoby. V sídlišti to nebylo o moc lepší, takže auta parkovala kde se dalo a dost často i tam, kde se nedalo. Všichni včetně policie chápali, že se s tím nedá nic rozumného dělat, a tak policisté pokutovali jen úplné zhovadilosti. To zas chápali lidé, že holt určitý řád být musí, aby jim záležitosti nepřerostly přes hlavu.

Tedy chápali někteří, úplně všichni samozřejmě ne. Samozřejmě.

A staroušek? Sousedé z ulice se nakonec chytli za nos a začali mu pomáhat. Vždycky se našel někdo, kdo ho zavezl kam bylo třeba nebo mu pomohl s těžkým nákupem, takže Ronka za ním už nemusela, jen to zpovzdálí monitorovala.

Samozřejmě. Nakonec.

Ukázka z knížky