Případy pro harleyku 4

(rodinná firma)

Ten pravý táta

(Úvod patří náčelníkovi policejního oddělení kapitánu JUDr. Jaromíru Kohoutkovi.)

U nás na oddělení máme schopné policisty muže i ženy a tak já nedělám mezi nimi žádný rozdíl. Třeba právě tento případ řešily hlavně ženy a my chlapi tam dělali jen svaly, tedy ty, jejichž síla je nepostradatelná a nenahraditelná. A já nemusel zasahovat, což bylo fajn.

* - * - *

(Vypravuje mladý pán Vojta Novotný.)

Teda takovýho tátu bych nechtěl ani za nic, to bych si raději hodil mašli. Tátu od mojí holky Natálky, se kterou chodím na gympl no a po gymplu ještě někam na pár pus, však to znáte. Už nám oběma bylo patnáct a tak snad máme nárok na první lásku. Však krom těch pus nic nepřístojnýho neděláme, tu naši krásnou první chvíli, naši první cestu do nebe si šetříme na příhodnější moment a luxusnější místo než zastrčenou lavičku někde v parku, kde by nám stejně někdo čučel na holý zadky. Nevím jak vy, ale my dva bychom chtěli mít na to naše poprvé krásnější vzpomínky.

Jenže ten její pominutej fotr si zřejmě představuje kdovíco a tak Natálce všechno zakázal a mne především. Vůbec neposlouchá naše vysvětlování, kašle na to, že Natálka je pořád ještě panna, nezajímá ho, že se držíme zpátky, a vyvádí jako šílenej. Protože chodí do háčku tak nestíhá Natálku odchytávat hned po škole a její máma na to čas nemá, to by odpoledne nestíhala domácnost a taky není tak praštěná jako on. Takže my máme každý den chvilku se někam zašít než nás dopadne, na mne chvíli blbě ječí a pak Natálku odvláčí domů. Aby nás rychleji přistihl tak jezdí celej rok na kole a protože naše městečko je na rovinatým terénu, je maličký a kolem nemá žádný hluboký lesy, jen pár vypelichanejch parčíků, načapá nás pokaždý natotata.

Je z nás trojka jako z němý grotesky, Chaplin nebo někdo takovej, a celý městečko se náma tuze baví. Jenže Natálka je po tátovi, taky neuhne ani o milimetr a já s ní držím basu děj se co děj, tak jsme tři blbečci na špagátku. Jenže poslední dobou z toho už Natálce začalo hrabat a protože já jsem ještě moc mladej a chudej abych mohl Natálce dělat pořádnou oporu, našla si místo mne zdatnějšího chlapa. To mě dost nakrklo a tak jsem zašel za mým fotýrkem, aby nám to pomohl vyřešit. Ten můj je totiž pravej opak toho Natálčinýho. Ale vývoj situace najednou nabral na fofru a Natálka zmizela.

Nebo to aspoň z mý perspektivy tak vypadá. Co s tím mám dělat, ke všem čertům? Navíc mi v hlavě straší větička, kterou jsem zaslechl říkat toho jejího novýho „…seš mladá a krásná, budou na tebe stát frontu…“ který nerozumím. Tak jsem zašel za její mámou a všechno jí navykládal, jak je Natálka zdeptaná ze svýho táty a jeho šmírování, že si našla staršího kluka a taky tu větičku. Koukal jsem se jí do očí, jestli to dobře chápe a při tý větičce jsem uviděl, jak se jí v očích rozblikaly kontrolky POPLACH, NEJVYŠŠÍ POPLACH a ona vylítla, začala na sebe házet hadry a prej „Já teď musím letět, přijď zítra, všechno ti povím, a DĚKUJU, MOC DĚKUJU!“ a vystřelila rychlostí MACH 5. Tak uvidím a uslyším zejtra.

* - * - *

(Ve vyprávění pokračuje poručík PhDr. Květa Kohoutková, policejní psycholožka.)

„Pane poručíku, prosím vás, pomozte nám!“ úpěnlivě žádali paní a pán ve středním věku, které jsme od vidění znali. „Od včerejška postrádáme naši dceru Natálku, patnáctiletou brunetku. Nepřišla večer domů, po celou noc nebyla doma a ráno nepřišla ani do školy. To se ještě nestalo, vždy na ni bylo spolehnutí, ale po předvčerejší domácí rozepři máme strach co si vzala do hlavy a kam utekla,“ zoufali si ti dva. Hned jsem se zvedla, posadila je za stůl a se Zdendou jsme je začali vyslýchat. Tady nebylo na místě nějaké chlácholení typu „počkejte den, dva, určitě se sama ukáže“ nebo podobné kličky. Ti lidé nebyli žádní plašani, co jsou kvůli každému prdu na policii jak doma, byla to solidní středostavovská rodina, se kterou jsme do toho dne neměli jakživ co do činění. A ta úpěnlivost jejich proseb, ta úpěnlivost!

„Myslíte, že utekla sama nebo má někoho, ke komu mohla jít?“ optala jsem se té paní, zatímco Zdenda s pánem zapisoval nacionále. „U nikoho z našich známých ani u nikoho z rodiny není, už jsme všechny obvolali,“ posmrkávala ona, jak byla rozrušená. „Ale poslední dobou se kolem ní motal nějaký chlap, starší než ona, rozhodně ne spolužák, a už od pohledu podezřelá existence. Domlouvala jsem jí kvůli němu, ale znáte mladé holky,“ povzdechla si. „Víte něco o tom muži?“ bylo nasnadě. „Mám tady jejich fotku,“ strčil mi ten pán mobil pod nos a já zalapala po dechu. Pokud si ta holka měla vybrat, na nikoho horšího kápnout nemohla. Známé číslo, dealer pervitinu a dodavatel mladých žen do nevěstinců po celém státě.

„Zdendo, pojď, hned startujeme,“ rozhodla jsem zatímco Zdenda si kopíroval fotku do svého mobilu. „Počkej moment,“ ozvalo se ode dveří do Jarkova kanclu, „zůstaň tady s nimi a naber od nich všechny údaje, já pojedu s ním!“ Jarek stál ve dveřích, koukal na tu fotku a vše mu bylo jasné. Uši měl jak rys a tvářil se hrozivě. „Budete na ten zásah potřebovat ženské ruce,“ tlačila se do centra dění Ronka. „Já jedu taky!“ a já ostrouhala. Ale na druhou stranu bylo zapotřebí vyslechnout za tepla oba rodiče a kdo jiný by se na to hodil lépe než psycholožka? A tak ti tři vyrazili, zatímco já uvařila tři silné kávy, přitáhla si blok a dala se do vyptávání. Povzbudivě jsem se na ně usmívala, ale do smíchu mi nebylo. Kdoví, zda již nebylo pozdě a jestli ta holka už není bůhvíkde a v bůhvíčích rukách.

* - * - *

(Ve vyprávění pokračuje poručík Veronika Hubačová, policistka.)

Skočili jsme s Jarkem do auta, protože jsme potřebovali v něčem odvézt eventuálního zatčeného a jeho oběť, zatímco Zdenda uháněl před námi na své harleyce. Byl tam dřív než my protože se proplétal všude, kde my jsme nemohli, a zaujal strategickou pozici u domku tak, aby měl přehled i o zadních dveřích. Jarek letěl napřed a zazvonil jakýsi signál, který ho cestou napadl. Já si stoupla bokem ke dveřím a číhala jsem jako rys, zatímco Jarek clonil kukátko. Za dveřmi se ozval šramot, jak je náš pachatel odemykal, asi se Jarek s tím signálem trefil. Žádné „jménem zákona otevřete“ se neozvalo, místo toho Jarek rovnou vykopl dveře aniž by čekal až se otevřou a vřítil se dovnitř. V tom fofru hned chytil chlapa pod krkem a přišpendlil jej ke zdi, zatímco já běžela dovnitř pro naši oběť.

Ležela na posteli jen ve spodním prádle a ruku měla ovázanou škrtidlem, asi jí měli právě aplikovat nějakou drogu. Jakási baba s injekční stříkačkou v ruce na mne jen koukla a skokem byla u okna aby zdrhla. Ale stačila vystrčit ven jen jednu nohu, už tam byl Zdenda, za tu nohu ji chytl, vytáhl ji bezohledně ven, povalil ji na zem a zaklapl pouta. Šlo to ráz naráz, přímo blesková akce to byla, nikdo nestačil ani pípnout. Však jsme v tom domku nezasahovali poprvé. Já si sedla k té holce, sundala jí škrtidlo a začala ji hned chlácholit. Potřebovala to nejvíc z nás všech, něco takového zažívala poprvé v životě. Koukala na nás jak z jara a leknutím se celá klepala.

„My jsme od policie, tohle je náš náčelník Jarek a já jsem Veronika, Veronika na motorce,“ uváděla jsem situaci na pravou míru. „Ničeho se nebojte, my jsme nepřijeli vás zatknout ale naopak zabránit, aby vás ti dva neprodali do nějakého nevěstince,“ a holka se rozklepala ještě víc a z očí jí vyhrkly slzy. „Tak zachránit, ano?“ blekotala. „A kdo se vás o to prosil?“ stavěla se na zadní. „Vaši rodiče protože ještě nejste plnoletá a určitě nebyla vaše vůle, aby ti lidé s vámi udělali to, k čemu se chystali.“ „Rodiče nechci ani vidět, šmíráky jedny!“ prskala jak divoká kočka. „Zas mě budou akorát prudit, všechno mi zakazovat a do všeho otřesně kecat!“ „Však dobře, nikdo vás nenutí. Když budete mermomocí chtít, můžete do toho nevěstince kdykoliv odejít, ale sama a ze své svobodné vůle, ne jako otrokyně!.“ Ten náš hovor byl delší, ale jeho konec byl příznivý. Holka se přestala cukat a začala spolupracovat. Uvěřila mi.

Ale ještě než jsme se dostaly tak daleko, volala mi Květa s informacemi o tom, co se u nich doma den předtím odehrálo a co vytáhla z jejích rodičů. Bylo to ošklivé, dokonce tuze ošklivé. Takhle jsme ji nemohli odvézt rovnou domů, to by dopadlo špatně. Nejspíš bychom ji hledali zas a bůhví kde. Tak jsme ji odvezli do nemocnice pod záminkou že potřebujeme zjistit, jaké drogy jí únosci vpravili do těla třeba s potravou, když ne injekčně. „Tady budete mít klid, sem za vámi nikdo nebude smět přijít,“ chlácholila jsem ji, „ani vaši rodiče ne. Rozhodně ne ti dva vaši únosci. On porušil podmínku a půjde sedět bez ohledu na vaši výpověď a ji hledá policie po celé republice. Oba budou hodně dlouho koukat na svět přes mříže!“ ale pro jistotu jsme ji nechali ze začátku hlídat. „Zítra se za vámi staví naše psycholožka, to je tuze chytrá holka a mnohem mladší než já, s tou si budete rozumět,“ přehrála jsem pokračování na Květu. Já jsem si naplánovala její rodiče, ale ne hned. Ten hovor s nimi chtěl čas a přípravu a můj věk.

* - * - *

(Ve vyprávění pokračuje poručík PhDr. Květa Kohoutková, policejní psycholožka.)

Druhý den hned po vizitě jsem za dívčinou zaběhla a přinesla jsem jí dobrou bonboniéru, aby ledy trochu roztály. Věděla jsem o ní vlastně všechno ale bylo potřeba jí nějaké věci vysvětlit, aby zase nezačala blbnout. „Ani nevíte, jakou máte kliku že jsme přijeli včas než by vás ti dva zatáhli bůhvíkam, nejspíš do nějakého hampejzu,“ začala jsem svou přednášku zatímco si ona obalovala nervy čokoládou. „Už s tím máme nějaké zkušenosti. Scénář je pokaždé stejný. Vyhlídnou si nějakou mladou holku, která má doma problémy s rodiči, a tu zatáhnou k sobě do domu. Namluví jí samé sladkosti a ona jde dobrovolně.“

„Tam ji napíchají drogami že holka neví čí je a co se s ní děje a pak ji prodají nějakému postaršímu prasákovi, který s oblibou defloruje mladé panny a je ochoten za to pořádně zaplatit. O to kráčí především. Když je po všem, odtáhnou holku do některého z nevěstinců, klidně i v zahraničí, a tam se na ní střídají další prachatí prasáci protože je novicka, jak jí říkají, a platí za ni větší peníze. Přitom ji nutí k nechutným praktikám jako třeba k felaci nebo k análnímu styku a běda, když holka cukne, hned je bita. Po pár dnech už holka žádná novicka není protože se na ní vystřídalo hafo chlapů a tak jde do záběhu,“ líčila jsem praxi a ta naše jen lapala po dechu. „To fakt jo?“ žasla. „Jasně, už jsem to slyšela mockrát,“ odfrkla jsem a pokračovala. „Při tom záběhu má tolik chlapů a tak hustě po sobě, že se nemá čas ani utřít. Jeden střídá druhého, každý další je hnusnější než ti předchozí. Mrdací kýbl říkají o takové chuděře ti chlíváci, omlouvám se za ten výraz, ale nemá cenu cokoliv přikrášlovat. Sedí to,“ a holka se hrůzou a hnusem otřásla.

„Víte, on ten fyzický styk není celkem nic moc, aspoň pro nás ženy ne, a jediné krásné na něm je to mužské svádění, prošení, přemlouvání a láskyplné řeči. Ale tady je nemáte. Přijdou, rozepnou si kalhoty a rovnou na vás vlezou. Udělají si svoje, zvednou se a odejdou. Jinak nic, žádná něha, žádná krásná slůvka, při kterých se můžeme cítit jako princezny, jako královny, jako carevny. A když správně nehekáte a neobratně přirážíte, nechají vás od pasáka spráskat. To už je na tom lépe kdejaká fena ve vlčí smečce, protože ta si může aspoň vybrat, s kým bude mít štěňata. Vy si nevybíráte, jen se rozevíráte před každým, kdo přijde. Po nějaké době, a jsou to jen dny, vám to natolik změní psychiku, že se na muže nedokážete dívat jinak než jako na kopulující bestie. Veškerá láska a dokonce i schopnost vůbec milovat je ta tam. Jste jako kus masa na řeznickém pultu.“

„Můžete být ráda, že jsme zakročili tak rychle že nestihli s vámi nic udělat, ani vás nacpat drogami. Naši uháněli jak vítr hned jak zjistili, do čích spárů jste padla. Doslova šlo o minuty,“ nepřeháněla jsem. „A to všechno díky tomu, že vás dva váš otec vyfotil a tu fotku nám ukázal. Hned jsme věděli co a jak. Jinak bychom museli vyšetřovat, vyslýchat vaše kamarádky a dny by ubíhaly. Vy byste pak byla už kdovíkde a třeba bychom vás vůbec nenašli. I to se stává,“ a holka jen kulila oči. Ten děsný vztek kvůli tátově indiskreci byl pryč. „Já vím, vyfotit někoho na ulici bez jeho vědomí je zlý zásah do člověčího soukromí a jeho integrity,“ dokončovala jsem svou přednášku, „ale může pomoci a při trestných činech skutečně pomáhá, Často taková fotka bývá jediné vodítko k tomu, co se vlastně stalo.“

Pak už jsme si jen tak povídali a ona vyzvídala a vyptávala se na věci, které jsem nezmínila. Najednou z ní byla úplně jiná holka, klidná, rozvážná a rozumná jak by měla být. Nakonec jsem ji nechala být aby si mohla vše v klidu promyslet a domluvila jsem se s ní na druhý den, kdy by už měly být výsledky prvních laboratorních vyšetřeni. Byla jsem se sebou spokojená.

* - * - *

(Ve vyprávění pokračuje poručík Veronika Hubačová, policistka.)

„Dceru jsme vám včas zachránili, dokonce natolik včas, že jí nestačili nijak ublížit, zůstala panna a nenavykli ji na žádné drogy,“ přátelsky jsem hovořila a přitom sledovala hlavně jejího otce protože to byl on, kdo doma dělával dusno pro každou blbost. Přeháněl výchovné metody. Tak i teď. Zatímco ona nenápadně sepnula ruce a vzhlédla k nebi aby poděkovala Nejvyššímu, on se hněvivě zamračil. „Já jí dám utíkat z domu a vzdorovat!“ vykřikl. „Roztrhnu ji jako hada! A ty přestaň děkovat Bohu a raději vystřel uvařit kávu pro paní poručici!“ rozkázal. „A kdy nám ji vrátíte domů?“ prskal. Zabodla jsem pohled do jeho očí a neuhýbala ani na vteřinu, Takové domácí tyrany fakt nemusím.

„Děkuji, kávu jsem už dnes měla a další raději odmítnu,“ usmála jsem se, ale nespouštěla jsem z něj oči a dávala si záležet, aby v nich viděl všechno opovržení a nadřazenost, kterou jsem k němu pociťovala. „Museli jsme ji lékařsky vyšetřit a teď ji má v péči naše psycholožka aby ji dostala z jejího stresu a šoku, který byl na ni příliš velký. Nečekala od svého okolí takové jednání. Bude muset ještě nějakou dobu zůstat v nemocnici. Až ji pustíme domů, bude od vás potřebovat spoustu bezvýhradné lásky, skutečně bezvýhradné lásky, zdůrazňuji obě ta slova, a žádné otázky, vůbec žádné výčitky a ani v náznaku nějaké napomínání nebo dokonce tresty. Žádné trhání jako hada, to rozhodně ne!“ vyštěkla jsem možná trochu víc než bylo třeba, ale nevadilo. V očích jsem měla blesky a v hlase bouři a to stačívalo i na ty největší lumpy. Na něj taky.

„Chcete přece aby s vámi žila v souladu a spokojeně a ne ve stresu co se zase stalo a proč se někdo z vás hněvá, ne?“ opět jsem zvýšila hlas a zpřísnila tón. „Kdyby vám podruhé utekla, bylo by to dál a skryla by se důkladněji, to mi věřte, a nejspíš byste ji už nedostali nazpět! Je to chytrá holka a mnohému se naučila!“ a stačilo, docvaklo jim to oběma, i jemu. Tak jsem se zvedla a odešla, aby si to dál přebrali sami. Nevím, co se tam pak dělo, ale když jsem je viděla příště, byl on zkrotlý.

* - * - *

(Ve vyprávění pokračuje poručík PhDr. Květa Kohoutková, policejní psycholožka.)

Druhý den jsem přišla zas už připravená a hned spustila své lamento. „Muži mají partnerský život mnohem jednodušší a jejich potěšená z něj proto také bývá větší než to naše ženské,“ pokračovala jsem hned poté co jsem se přesvědčila, že děvče nebylo nadrogované. Testy dopadly dobře, ale pustit ji domů jsme ještě nechtěli. Ještě bylo třeba leccos říci. „Vezměte si třeba rodinný život a děti. Muž zpočátku investuje do dítěte jen jednu jedinou spermii, jedinou mikroskopickou buňku. Ta se spojí s naším vajíčkem a dál je vše na nás, celý vývoj probíhá v našem těle bez jejich přímé účasti. Zajisté je fajn když se o nás starají, živí nás a hýčkají nás, ale to je jen bonus, bez kterého vše potřebné proběhne také. Celé to obtížné a nepohodlné těhotenství. Pak v bolestech porodíme a v náručí chováme malé miminko, lidské mládě podobně jako třeba štěně, kotě nebo třeba hříbě. Člověk to vlastně ještě není, aspoň v pravém slova smyslu ne.“

„Kojíme je a pečujeme o ně, zase samy nebo hlavně samy. Teprve později, až dítě začne pořádně vnímat okolní svět a nejen své bříško, přijde čas a šance na otcovský vliv. Dítěti je třeba předat mnoho informací, mnohému je naučit a také je vychovávat. I to jde dělat bez otce a existuje řada žen, které to samy dělají ať už z vlastní volby nebo kvůli nepříznivým okolnostem, ale s mužem to jde mnohem lépe a snadněji. Jsou ženy, které jsou natolik silné, rozhodné a emancipované, že pro rodinu potřebují od muže právě jen tu jedinou spermii a pak už vůbec nic,“ zakoulela jsem očima a hned pokračovala.

„Takové do manželství vůbec nevstupují, prostě se jen nechají někým oplodnit a dál se postarají o všechno samy. Druhé si samy sebou nejsou tolik jisté a tak to s manželstvím zkusí, ale partnerské kompromisy jsou jim natolik proti srsti, že ten vztah brzy vzdají a děti dál vychovávají samy. No a poslední pro funkční rodinu potřebují muže, Veškeré partnerské nepohodlí, dohadování a půtky jim nevadí a tak v manželství setrvávají a když jim vztah zkrachuje, uzavřou jiný. Nic z toho není o kvalitě mateřství, to ne, jen o kvalitě partnera. Je plno manželství, kdy se o děti stará jiný muž než jejich biologický otec, až tolik, že to počíná být normou. Asi po světě běhá tolik pro manželství nevhodných mužů,“ mrkla jsem na ni a viděla, že to začíná chápat. „O to víc je potřeba ocenit takové náhradní otce, tedy pokud se kvalitně starají.“

„Později už síly rodičů nestačí a výchovu z větší části převezmou instituce, myslím školy, ale role rodičů a tím i muže je stále podstatná. Teprve při výchově muž investuje do dětí řádově mnohem víc než jednu jedinou buňku. Teprve tehdy začne mít na dětech nějakou zásluhu. Když se to vezme do důsledků, početí dítěte je pro muže často jen mimovolný akt, někdy dokonce neúmyslný nebo i nechtěný. Až teprve při výchově se ukáže, jaký je otec a jakou zásluhu o dítě má. Ergo zploditel dítěte oproti jeho vychovateli či pěstounu je osobou pominutelnou a nepodstatnou. Jakou zásluhu na dítěti má třeba takový dárce spermatu? Vždyť o dítěti vůbec nic neví,“ a holka koukala a hlava jí to začínala brát jen pozvolna a po částech. Per partes jak říkáme my latiníci. „Až teprve na prahu dospělosti se ze stvořeníčka stává plnohodnotný člověk a pak lze bilancovat otcovy zásluhy na novém hotovém člověku. Ty mohou být dokonce vyšší než ty ženské, ale pravidlem to nebývá,“ dodala jsem.

„Jsou dospělí, a nebývají to jen muži, co kolem sebe rozsívají zlobu a tresty místo lásky. Bývají to lidé, kteří by nejraději dirigovali celou planetu a hlavně celé lidstvo, ale to samozřejmě není možné. Tak se aspoň realizují doma a terorizují svou rodinu. Důvod si vždy najdou. V podstatě jsou to chudáci trpící komplexem méněcennosti,“ a holka chápala na koho narážím. „Nejlepší je si jich nevšímat a když už to není možné, usadit je nějakou vhodnou větičkou. Hádat se s nimi fakt nemá smysl. Taková hádka je jenom povzbudí v jejich zlobě!“ dokončila jsem.

Rozhodně bylo třeba, aby se nad touto problematikou zamyslela i z této strany. Moc se mnou pak diskutovala, na přetřes přišly mnohé příklady ze života, dokonce i Svatá rodina, a její chápání se pomalu začalo ubírat správným směrem. Začal ji opouštět mladistvý radikalismus a začínala uznávat pragmatická řešení. Bylo to zapotřebí, protože její otec nebyl jejím biologickým otcem nýbrž dobrovolníkem, který si kdysi její mámu vzal když byla v maléru, jak se tehdy ještě leckde říkalo. Sice o všem věděl a činil tak dobrovolně a s plným vědomím, ale dceři to jaksi opomněli sdělit. To byla sice pochopitelná chyba, ale chyba, která se jim právě vymstila. Tento fakt a jeho přehnané výchovné metody byly totiž hlavní důvod, proč holka utekla.

Pak jsme probíraly různé výchovné způsoby, při kterých se její rodiče dopouštěli řady přehmatů. Jenže který rodič ne? Ať je dítě vychováváno liberálně nebo pevně či dokonce přísně, vždy je něco špatně a vždy je možno kritizovat. „Podívej, dnes už máš za sebou první ošklivou zkušenost a víš, jací lidé dokáží být,“ řekla jsem jí. „Nikdo ti už nic nenakecá a rodičovské napomínání je pro tebe zbytečné. Prostě se začni chovat zodpovědně, ne s dětským vzdorem, a uvidíš, že rodiče se svými řečmi sami přestanou. A když ne, prostě klidně řekni, že už nejsi dítě aby tě napomínali, ale ať ti sdělí jejich názor a že si o něm pohovoříte. A když budou mít pravdu, uznej to,“ a viděla jsem, že pochopila.

* - * - *

(Vypravuje poručík JUDr. Zdeněk Kohoutek, policista.)

Květa v tyto dny chodívala domů pozdě, protože její diskuze s mladou v nemocnici nebraly konce. Protřepávaly všechno shora i zdola a musely sebou hodit, protože tam nemohla zůstat na dlouho. Tak jsem měl děcka na starosti hlavně já a občas některá z babiček. Děcka byla zvědavá co máma řeší, komu pomáhá a proč a já jim to všechno vysvětlil tak, aby to svými rozoumky pochopily. Zaujalo je to, hlavně ten únos a připravovaný návrat k rodičům. Dal jsem jim papíry a barevné fixy a oni namalovali výjevy podle své fantazie. Hlavně se jim povedli ti únosci a pak návrat k rodičům. No a mně a Květě se zase líbil obrázek, jak ji celá naše rodina zachraňujeme, Zvlášť děda se tam krásně vyjímal. Tak jsem vzal ty obrázky a taky děcka a zašli jsme je ukázat do nemocnice. Mladá byla nadšená, obrázky si na dětech vyprosila a vyzdobila si jimi svůj pokoj. Květa tvrdila, že ty obrázky a naše děti měly na ni dobrý vliv a že jí při terapii pomohly vyrovnat se se svými trably.

Tak jsme se nakonec já a naše děti stali pomocnými terapeuty. No super!

* - * - *

(Vyprávění dokončuje poručík PhDr. Květa Kohoutková, policejní psycholožka.)

„Tak jste viděla celou mou rodinu,“ řekla jsem pak mladé. „Víte, já měla kliku, že jsem potkala hodnýho kluka a zároveň vyřešila i své zaměstnání. Ten můj je bojovník a policajt, to je potřebná kombinace, a já zase psycholožka a manažerka mírového soužití. To u nás potřebujeme každou chvíli. Boje skončí a co pak? Nastoupím já,“ a zamnula jsem si ruce. „Já nevím, jak to budete mít vy, ale zkuste udělat z manžela vojevůdce a ze sebe proviantního důstojníka. Mohlo by vám to fungovat. Totiž vojevůdce bez proviantního je namydlenej. No a chlapi rádi velí a my ženský raději řídíme ze zákulisí,“ a obě jsme se rozesmály. „A ještě jednu věc: poděkujte všem špiónům ve svém okolí. Záleží jim na vás a bez nich bychom vás včas nenašli. Zachránili vám váš svobodný život. Díky nim se můžete rozhodovat sama, díky nim nejste ničí otrokyně!“

Abych to zkrátila, po pár dnech diskuzí si pro ni přišli její rodiče. „Mami, mami,“ vrhla se mámě do náruče, zatímco otec postával opodál. „Tati, pojď přece k nám,“ natáhla k němu ruku a rázem se k sobě tiskli a objímali všichni tři. „Já jsem tak šťastná že jsem zase s vámi,“ breptala přes slzy naše mladá zatímco rodiče nebyli dojetím vůbec mocni slova, jen na mne s velikým vděkem hleděli až jsem to nevydržela, otočila se a po špičkách opustila místnost.

Na služebně jsme pak všichni měli velikou oslavu s několika mísami plnými lahůdek a se spoustou bublinek, takovou spoustou až se nám všem hlavy točily. „Mám báječnou snachu,“ nechal se při oslavě slyšet Jarek a nejspíš to bylo těmi bublinkami, protože jinak by to nahlas sotva řekl, „protože hned třem lidem zachránila spokojený život,“ a byla to pravda, neboť holka nakonec v pořádku dostudovala, našla si kvalitní práci, vdala se a po městečku vozila napřed jedno a brzy na to i druhé dítě. Spolu s jejich šťastným otcem a se svými neméně spokojenými rodiči dlužno dodat. Dál už jsem je potkávala jen na ulici, ne na služebně. Zdravily jsme se úsměvnými pohledy.

* - * - *

(Krátký dovětek mladé slečny Natálky Černé.)

Během těch dní, kdy jsem napřed byla v rukou únosců a pak v nemocnici, se muselo doma hodně věcí stát, protože když jsem se vrátila byli naši jako vyměnění. Táta přestal s komandováním a svoje kolo začal nechávat ve sklepě, což bylo dobré znamení, a máma převzala do svých rukou chod rodinných věcí, což bylo ještě lepší. Hned první den navečer k nám přiběhl můj Vojtíšek s velikou kytkou, vzal mne do náruče a celou zulíbal. A táta jen koukal a ani necekl. Jen se s ním srdečně pozdravil. Strach o mě je zřejmě sblížil a muselo se mezi nimi ještě něco udát, že ho začal brát vážně. „Lásko moje, vše jsem ti odpustil a ty mi prosím odpusť taky,“ breptal Vojta mezi polibky. „Já jsem ještě moc mladý abych ti mohl dělat oporu, to až za pár let, až budu vydělávat,“ říkal mi úplně zbytečně, protože já to chápala a vůbec jsem se nezlobila, holt jsme to trochu uspěchali.

Ovšem ta urputnost a zaťatost, se kterou Vojta o mne bojoval předem zdánlivě úplně ztracený mač, mne přesvědčila. „Mám toho pravého, co mne nikdy neopustí a vše mi odpustí!“ chtělo se mi vítězoslavně volat. Právě včas, protože oba jsme rázem dospěli a věděli co chceme. Já Vojtíška a Vojta mne. Napořád a tak nám to taky zůstalo, protože obojí rodiče nás začali respektovat a vážit si nás. My naopak zase respektovali je. Ideál to nebyl a ani nemohl být, ale blížil se mu.

* - * - *

„Howgh!“ dodala by Ronka.

Ukázka z knížky